Měla jsem další VĚŠTECKOU VIZI… a nemám z ní dobrý pocit… objevila jsem se u moře a chtěla jsem se jít na něj podívat… cesta k němu vedla na široké dřevěné molo, byli na něm lidé. Z moře jsem cítila chlad, obloha byla zatažená a celé to burácelo… vlny byly vysoké několik metrů… vše bylo okolo mola, které mělo zábradlí. Za normálních fyzikálních zákonů by tyto vlny smetly molo i s lidmi do moře, smetly by i okolní domy a auta… Cítila jsem silný pocit hrozícího nebezpečí. Toto nebezpečí se zatím skrývá za hranicemi (ohraničené molo), ale je to tak nabobtnané, že je otázka času, kdy se to celé přeleje dále… chybí jen nepatrně… V realitě vnímám nerozumné posílat zbraně a vojenské vybavení na Ukrajinu, to jen podporuje problém. Nemusí se situace přímo týkat války na našem území, ale co mi skočilo do hlavy, tak byla válka občanská, člověk proti člověku, národ proti národu… Okolo moře vždy bývají stánky se suvenýry, tam sice bylo jedno místo, kde byli tyto stánky, ale ty byli prakticky všechny prázdné, zavřené. Fungovali jen tři z mnoha… Prázdné obchody? Nedostatek zboží? A teď ten konec, objevila jsem se v kůži neznámého muže, jiný muž se mně zeptal: „Jaké je to být mrtvý?“. Ale já si přece neuvědomuji, že jsem mrtvý a nebo ano? Dále jsem se jako tento muž objevila někde mezi chudými lidmi, zemědělci, pastevci… obraz něco jako na Balkáně okolo roku 1900. V ruce držel jejich jehně, malou ovečku a do této ovečky jsem se zakousl, syrovou jsem ji začal jíst, okolo krev… a ne jen jednu… celou dobu mi skákalo do hlavy, co budou jíst oni, když je o vše oberu? A oni jen mlčeli… Lidé, které jdou důvěřivě na porážku? Lidé, kteří věří všemu, co se okolo nich prezentuje a tím ztratí vše? Ztratí svůj život, svobodu a obživu? A řešení? Zavřít hranice, ještě je čas!
S láskou a pokorou Kateřina
NESOUHLASÍM S VÁLKOU A NEPŘIKLÁNÍM SE ANI K JEDNÉ, ANI K DRUHÉ STRANĚ. DOKONCE ANI NIC Z TOHO, CO SE DĚJE NA UKRAJINĚ NEPOPÍRÁM A NIKDY JSEM TO NEPOPÍRALA! TOTO JE POUZE MŮJ OSOBNÍ NÁZOR, NIKOHO K NIČEMU NENAVÁDÍM, TAK TO TAK PROSÍM BERTE!!!