Dnes jsem byla s dětmi a maminkou v Lednici, navštívili jsme skleník, povozili jsme se na lodičce a vyšli všech 320 schodů na vrchol minaretu. Nazpátek jsem přejela nájezd na dálnici a tím pádem jsem po cestě potkali hody a kolotoče. Zastavila jsem a děti i já jsme si to tam užili, každý absolvoval dvě jízdy na kolotočích dle svého uvážení. Byl to další zážitek plný adrenalinu, jen ten můj plný žaludek to nesnesl, tak jsem domů sice odjela plná dojmů, ale zbytek cesty mi nebylo nejlépe. Na následující týden jsem vyložila opět z orákula vizí a teď ke kartám:
PODPORA, VZÍT NA SEBE TÍHU DRUHÝCH
UVĚZNĚNÍ V PASTI, OMEZENÍ, PŘEKÁŽKY, KOMPLIKACE
NEKONEČNO, NEOMEZENOST, VYTRVALOST
No… a teď jak z toho ven? Druhým pomáhat není nic špatného, ale pokud my odvedeme práci za ně, většinu zásluh budeme mít my a oni pak za nás sklidí slávu, pochvalu, povýšení popř. i nějakou tu finanční částku, pak tento stav není ideální. Kde je nějaké veřejné poděkování a nebo aspoň sděleno ostatním, že jsme se na té záležitosti také podíleli? My jsme ti, bez kterých by si oni neškrtli, možno jsme naivní a nebo prostě jinou možnost nemáme, tedy toto si aspoň myslíme. Ale skutečnost je někde úplně jinde, omezení zde neexistuje, omezení a problém je pouze v naší hlavě. Samozřejmě, že čím více hledáme řešení, jak světu či určité skupině ukázat, že tady jsme, že existujeme… tak ho nenacházíme a zatím je řešení na dosah ruky, stačí se jen pro něj natáhnout. Řešení najdeme pokud se na chvíli zastavíme, zavřeme oči a zklidníme mysl, pokud se nad vše povzneseme. Pak zjistíme, že můžeme mít vše, co jen chceme, nemusí to být teď hned, ale cesta k našemu cíli existuje. Někdo k němu dojde dříve, jiný později, ano, je to i o vytrvalosti. Ještě mi tu skočila jedna věta: „Vše má své řešení, není bezvýchodná situace…!“.
S láskou a pokorou Kateřina
Zde je aktuální ceník služeb