Vztahy, to je nejvíce probírané téma. Chvíli se trápí ten, za chvíli zase ten druhý. Existuje vůbec dokonalé partnerství? Ano, ale pouze za určitých předpokladů a je tam opravdu velké ALE… Cesta k tomu dokonalému vztahu vůbec není jednoduchá.

Od prvopočátků, kdy jsem jako mladá dívka začala chodit na rande, jsem vždy nevydařené vztahy, vlastně veškeré své partnerské vztahy analyzovala. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem byla s tím a nebo s tím partnerem, ať byl partner násilník, který mě málem zabil a nebo sedmilhář, který mě zadlužil na několik dlouhých let dopředu, nikdy jsem žádného vztahu nezalitovala. Vztahy představují pro nás učební lekce, učí nás komunikaci, učí nás objevit sami sebe, učí nás pochopit život.

Před lety, kdy jsem se snažila jeden vztah zachránit, v podstatě mi byl dán nůž na krk, že pokud se nezměním, že pokud nebudu něco se sebou dělat, tak bude následovat rozchod. A já se snažila, opravdu snažila, doteď jsem nepochopila, co jsem dělala špatně. Jako dnes si vzpomínám na jedno ráno, kdy jsem vstala, začala jsem se oblékat, že jdu pryč. Partner se mě zeptal, kam jdu a já jsem odpověděla, že mám obchodní schůzku, v té době jsem pracovala ve financích. A on odpověděl: doma budeš a schytala jsem facku. Nakonec jsem stejně odešla z domu. Ale vždy, když jsem potřebovala pohlídat dítě kvůli práci, tak mi záměrně dělal problémy.

Potom přišel další vztah. Tam mi také partner dal nůž na krk. Měla jsem zakázané jakékoli aktivity mimo domov, které probíhali ve večerních hodinách, přesněji v hodinách, kdy byla venku tma. Takže jsem měla zakázané i noční procházky s foťákem. Práce ve financích už nepřicházela v úvahu, odpolední schůzky s klienty byl pro něj jeden velký problém, opět mi vyhrožoval rozchodem. Byla jsem nucena si najít práci, opět výhružka rozchodem. Vzala jsem první práci, která se mi naskytla, bylo to zaměstnání u pásu, kde mzda včetně přesčasů vycházela na šest tisíc čistého za měsíc, ale nastal opět problém. Měla jsem pracovat i v odpoledních směnách a domů bych jezdila za tmy, opět nůž na krk, půjdeš do práce odpoledne a hned rozchod. Tenkrát se mi podařilo obratem najít jiné zaměstnání.

Když si vzpomenu ještě na jeden okamžik z prvního z popisovaných vztahů, kdy mě partner zmlátil tak, že jsem na jedno ucho ohluchla, tak mi bylo následně od mého tatínka řečeno, že si za to vše můžu sama, že jsem ho k tomu vyprovokovala. Tenkrát bývalý partner bydlel u mě a platil část inkasa mému tatíkovy, když jsem ho chtěla po tom všem vyhodit, tak mi bylo řečeno, že nepůjde, že já ho nemám co vyhazovat, že ho může vyhodit pouze můj tatínek a on nechtěl. Do tohoto vztahu jsem vstupovala jako sebevědomá, silná žena, která měla plány do budoucna a odcházela jsem z něho jako troska jejíž sebevědomí bylo na bodu nula, byla jsem vyklepaná, stresovaná… Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy jsem na zahradě seděla s ním a jeho kamarádem, měla mi končit mateřská a já měla plány, kde chci být zaměstnaná. Říkala jsem jim, já se svým vzděláním můžu dělat to a to, všude vidím nabídky na takovou pozici a vzápětí se spustila hádka. Myslíš si, že na tebe někde čekají? Spadni už konečně na zem. Ty na to nemáš….

Když shrnu tyto dva minulé vztahy, pak doteď vlastně nevím, kde jsem dělala chyby, já se tolik a tolik snažila… Ale oba tyto vztahy měli stejný scénář zakončení, rozchod ze strany partnera. Já se potom trápila a chtěla jsem bývalého partnera nazpátek. A proč vlastně? A opět jsem hned samotu zalepila dalším vztahem, nemusím vykládat, že další vztah nebyl opět ideální.

Můj úplně první vztah byl v podstatě podobný jako tyto následující. Tenkrát jsem byla na škole, navštěvovala jsem učební obor Fotograf. Měla jsem plány, chtěla jsem jít dál studovat, udělat si maturitu a pokračovat vysokou školou. A opět jsem narazila, ty a jít studovat? Ha, ha, ha… Pokud jsem měla jiné politické názory jako on, bylo to celé špatně, jednou mě dokonce jen za jednu větu chytl a moji hlavou začal tlouct o silnici. Jindy se opil tak, že z ničeho nic vzal moje ruce, někdy i nohy a začal mi drtit klouby, já řvala bolestí…. Já od něj nechtěla odejít, já ho přece tolik milovala… Celé to nakonec vyústilo moji hospitalizací na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky.

Do teď si pamatuji, jak mi moje maminka říkala, vyhoď ho, kopni ho do…. (a říkala to ne jen u jednoho vztahu). A já to neudělala, stále jsem věřila, že se situace změní, já se přece tak moc snažila. Ale mýlila jsem se, situace byla jen horší. Bála jsem se, že když se rozejdu, tak zůstanu sama, chlap byl pro mě středobod vesmíru, kvůli němu jsem se stranila i kamarádek, o hodně z nich jsem i přišla. Když odešel jeden muž z mého života, ihned jsem ho nahradila druhým, nikdy jsem nebyla déle jak dva měsíce sama.

Pak nastal v mém životě zlom, v Maďarsku jsem předjížděla auto a o půl metru jsem se vyhnula čelní srážce s kamionem. Podruhé jsem se narodila, byla to pro mě nová šance, byl to impuls, že mám hodně rychle v životě něco změnit. Můj život v té době byla jedna velká lež, dělala jsem věci, které jsem vnitřně nechtěla dělat, ale byla jsem donucena okolím, řítila jsem se tam, kde jsem nechtěla být. Vrátila jsem se domů a ukončila jsem vztah ve kterém jsem nebyla šťastná. Bývalý partner byl na mě hodný, nebyli mezi námi žádné roztržky, dal si max. jedno, dvě piva, ale jen příležitostně, miloval mě… Ale… byl na mě přehnaně závislý, nezastával žádný svůj názor, nebyl schopen se za mě postavit, přestala jsem si ho vážit… Ukončila jsem i jiné nevyhovující věci ve svém životě. Někdy o tom napíši trochu víc. V té době jsem poprvé ukončila vztah s tím, že je lepší být do konce života sama, než ve vztahu, který mě dusí.

Dva roky jsem byla sama. Pracovala jsem na sobě, předělávala jsem svoji mysl, přeprogramovávala, učila jsem se mít znovu ráda a věřit si. Za dva roky mi vkročil do života můj současný partner. Byl to první muž v mém životě, který byl úplně jiný než ty před ním. První muž, který mi věřil, který mi nevykládal o mé neschopnosti. Ty před ním mě shazovali, říkali, že to a to je nereálné. On věřil mým plánům a tím mě dělal silnější a celistvější osobou, já už ale taková v době setkání byla.

Každopádně než jsem k němu došla, během těch dvou dlouhých let jsem v sobě ukončovala veškeré křivdy a bolesti z minulosti. Před ním jsem na dálku poznala i jiného muže, věkově oproti mě chlapce, díky jemu jsem se vracela ve svých myšlenkách stále víc a víc do minulosti, prožívala jsem znovu nehezké věci, které jsem já sama bývalým partnerům udělala, např. se jednalo o moji nevěru z minulosti, celé se mi to vracelo, ale opačně. A já odpouštěla a hlavně sobě, jim jsem dávno odpustila. Bylo to pro mě takové půlroční vnitřní peklo které skončilo očistou. Úkol byl dokonán a on zmizel nečekaně z mého života.

Když se na celou situaci podívám z nadhledu, pak jsem si do svého života přitáhla přesně to, co jsem měla v mysli. Díky tomu, že jsem díky minulosti měla strach ze vztahu s alkoholikem, vždy, když jsem s takovým byla, tak jsem byla šťastná, když utratil výplatu, byl bez peněz a tím pádem neměl na to, aby si koupil alkohol. Hodila jsem si to do podvědmí tak hluboko, že jsem si za pár let přitahovala do života jen muže, které během prvního měsíce vztahu ztratily práci a novou již nenašli a nebo našli, jednu, dvě a nikdy nedostali za práci zaplaceno. Moje mysl se promítala do reality. Proto je tolik důležité, abychom ukončili minulost, úplně ji vypustili z hlavy. Jinak se v našem životě bude opakovat stále dokola ten stejný vzorec. Každému radím, aby nezalepoval jeden vztah druhým. Člověk by měl být minimálně půl roku sám, bez partnera, ideálně dva roky.

Vzpomínám si, jak jsem do předchozích vztahů vstupovala ze strachem. Bála jsem se, aby nový partner nebyl takový, jací byli ty před ním. On mi vždy tvrdil, neboj se, já jsem jiný, já naivně uvěřila. V každém vztahu jsem řešila minulost, on mi udělal to a ten zas to. Celé špatně, minulost jsem si táhla sebou jako kouli na noze. To, čeho jsem se bála, jsem si přitáhla jen svoji myslí zpět. Hodně dlouho mi trvalo, něž jsem tyto souvislosti pochopila.
Dokonalý vztah existuje, ale je k němu dlouhá cesta. Je to hodně o učení u obou partnerů. Občas mi klientky vykládají o svých mužích, kteří dojdou domů z práce, pustí si televizi a rozdělají si pivo. Žena si chce přece povídat, chce mít s mužem stejný program… Nehledejte problém tam, kde není, pokud muž doma pomůže, nosí peníze, nechodí do hospody, neopíjí se, není agresivní, pak ho nechte a udělejte si doma také svůj vlastní program. Je to stále lepší, než když by jste ho stále jen měli za zadkem, já toto měla 24h denně, přemístila jsem se z jednoho pokoje do druhého, abych měla klid, sedla jsem si ke stolu, zapnula notebook a on si sedl na schody a díval se na mě. Já jsem byla jeho středobod vesmíru. Když to vezmu ještě hlouběji, ze začátku článku jsem toto spojení už jednou použila a bylo to přesně naopak, muži byli středobod mého vesmíru. Tento člověk, bývalý partner, ten se kterým jsem se po návratu z Budapešti rozešla, byl jako moje zrcadlo z minulosti, jako já před lety. Jako kdyby ženy, které přitahují k sobě mladší partnery měli v sobě nějaké nezpracované téma z minulosti.

Začalo to v mateřské školce, na základní škole šikana na mojí osobu vyústila do nepředstavitelných rozměrů. Nechtěla jsem chodit do školy, každý den jsem doma brečela, nejhorší na tom všem bylo, že mi nikdo nevěřil, já jsem před učiteli byla ta špatná, když jsem poškrabala spolužáky proto, že jsem se bránila. Já jsem dostávala poznámky, já byla ten problém. Rodiče mě odmítali přeložit na jinou školu, těch pár let to ještě vydržíš, můžeš si za to sama, jinde to bude stejné, musíš je přeci něčím provokovat, jinak by ti dali pokoj. Hlavním terčem posměchu a šikany byl můj makedonský původ, který byl zaměněn s jiným etnikem, špatně jsem to snášela. Dalším kazem na kráse byli mé krátké vlasy a odstáté uši. Jak já jsem si přála dlouhé vlasy, jaké měli ostatní spolužačky, ale maminka si to nepřála. V jedenácti letech jsem byla na korekci uší, ale šikana stále neustávala a ve čtrnácti vyústila znásilněním. Co se týče pak mých následujících partnerských vztahů, neukončená, bolestivá minulost jako kdyby se se mnou stále táhla. Nepokládala jsem se za hezkou, styděla jsem se za barvu své pleti, za vlnité tmavé vlasy… Nikdy se mi v té době nepodařilo získat muže, kterého jsem si přála, tak jsem brala to, co mi přišlo do cesty, přesně takto jsem to před lety viděla.

Věci a lidi se nepotkávají náhodně, vždy si mezi sebou mají něco předat. Věřím, vím, že neprojít tím, čím jsem prošla, tak bych nikdy nebyla tam, kde jsem. Každý vztah mi něco dal, v jednom jsem se naučila pracovat s grafikou, v dalším jsem se vrátila k focení, v dalším jsem začala studovat magii a dostala svoje první tarotové karty a z dalších dvou mám dvě krásné děti. Vím, že jsem přesně tam, kde mám být a vidím dál. Někdy napíši i o svém setkání s dvojplamenem, setkání, které probíhalo v mimo smyslové rovině a změnilo mi celý život, otevřelo mi další obzory a v podstatě mě navedlo na cestu, na které teď jsem. Nějaký ten měsíc mám v hlavě myšlenku, chtěla bych nějakým způsobem nabídnout pomoc formou přednášek a sezení týraným, zneužívaným a znásilňovaným ženám, vše jsem v minulosti sama zažila a vím, že je to pro ně hodně těžké. Přemýšlela jsem o nějakým centru, jen prostě zatím nevím, jak bych to provedla, nejsou na to v současné době prostředky a čas. Každá myšlenka chce svůj čas na uskutečnění.

Je třeba si uvědomit, že to, co vysíláme, to také do svého života přitahujeme. Proto je tolik důležité se úplně oprostit od minulosti, srovnat svoje srdce, sebevědomí, objevit v sobě samostatnou celistvou osobu, která je šťastná sama se sebou, dokáže se sama zabavit a ke štěstí toho druhého nepotřebuje. V tento moment je schopna vstoupit do plnohodnotného, rovnocenného partnerství, kde se oba partneři vzájemně respektují, věří si a jsou schopni spolu spolupracovat. V takovém vztahu není místo pro žárlivost, ani jeden není zde středem vesmíru, kolem kterého by se ten druhý otáčel, jsou si ve všem rovni.

S láskou Kateřina