Brána do astrálu


Před pár dny jsem si během jednoho odpoledne šla na chvíli lehnout, ještě před spánkem se mi honila v hlavě myšlenka, že bych mohla opět vyzkoušet astrální cestování, ale nakonec mě přemohla únava. Nevím ani co se mi zdálo, byl to až na jednu věc nepodstatný, zmatený sen. V tom snu jsem nebyla sama, někdo mi dal vybrat mezi dvěma kartami, byli otočené, takže jsem nevěděla co je na nich. Nerozmýšlela jsem se a sáhla po jedné, najednou karta byla otočená a přímo před mýma očima, pamatuji si každý její detail, stačil jen zlomek sekundy a já začala padat nepředstavitelnou rychlostí směrem dolů. Mysl jsem měla naprosto prázdnou, byla jsem absolutně uvolněná a nechala jsem se unášet, po chvíli jsem se zastavila (hlavou se mi mihla myšlenka), opět jsem vypnula a padala dále. Až jsem věděla, že jsem venku, chtěla jsem svým vnitřním zrakem otevřít oči, do hlavy jsem si dala příkaz “já chci vidět”, přes mlhu se mi začal pomalu rýsovat obraz, viděla jsem kousek peřiny, kterou jsem byla přikrytá, “vždyť jsem stále na stejném místě”, rozespalá jsem opět usnula.

Chtěla bych dodat, že během opouštění fyzického těla se z mým astrálním tělem děli přímo akrobatické kousky. Tentokrát mě to vytahovalo přes nohy, které se mi pomalu vytočili za hlavu jako kdybych dělala kotrmelec dozadu, nohy jsem musela mít přes stěnu domu až venku. Jednou jsem dokonce visela hlavou dolů nad svým fyzickým tělem. Dřív jsem se takových akrobatických kousků bála, je těžké rozpoznat, prakticky nemožné, zda se hýbe fyzické a nebo astrální tělo a už jen představa, že visím hlavou dolů z postele a stále mě to táhne dál, že pokud to nezastavím, tak se natluču, není zrovna příjemná. Zde je jen jedna cesta, plně důvěřovat představě, že jsem v bezpečí. A nejlépe se nechat jen unášet a vůbec na nic nemyslet, v astrálu nemáme kam spadnout, nenatlučeme se o zem, nenarazíme do zdi.

Byla jsem opravdu hodně unavená, po probuzení jsem nad celým svým zážitkem začala hlouběji přemýšlet a uvědomila jsem si jednu věc, jak jsem otevřela v polospánku svůj vnitřní zrak, jedna věc byla jinak, co mělo být dole, tak to bylo nahoře. Já byla venku…

A co mě vystřelilo? Druhý den jsem otevřela Photoshop a kartu, která byla spouštěcím mechanismem v mém podvědomí jsem nakreslila. Pojmenovala jsem ji “Brána do astrálu”, viz. ilustrace.

S láskou Kateřina